Ne čas, ale lenost je, byla a snad i vždycky bude mým největším nepřítelem. Jsem ten typ člověka, co si vždycky všechno hezky rozplánuje, pak se na to ovšem z vysoka ... vykašle. Chtěla jsem psát o každém zážitku zvlášť, ovšem za ty tři týdny se toho událo už tolik, zároveň si ale myslím, že nemá smysl věnovat článek každému uplynulému zážitku, protože už to neprožívám tak, jako v ten konkrétní den.
Tak či tak bych tady ráda shrnula první tři týdny v Anglii.
Ještě ráno v den odletu jsem neměla úplně vše zabalené tak, jak bych si přála. Každou chvíli jsem přicházela na další a další věci, co bych si ještě snad mohla vzít s sebou. Když jsem s přítelem nasedla do auta k mamce, oddechla jsem si, že to nejhorší je za mnou - stresy, že něco nemám. A pokud bych stejně něco neměla, měla bych už smůlu. To jsem ovšem nevěděla, že mamka nerada jezdí na polská letiště z dobrých důvodů. "Vždycky nastanou nějaké komplikace", ale tak říkala jsem si, že tentokrát se nám všechny problémy vyhnou obloukem, rozhodně se nám nemá co stát. No jasně. Několik desítek minut na to jsme už bloudili malými polskými městy, kde byla jednou zácpa, jednou objížďka. Už jsem viděla, jak nám odlétá letadlo a píšu do Anglie, že se omlouvám, ale asi prostě nepřijedeme. Nakonec jsme všechno zvládli (ještě aby ne, vždyť maminky dokážou všechno!) a já s přítelem nastoupila do letadla, které s námi bez komplikací vzlétlo a přistálo, sice s menšími problémy, ale přistálo.
Prvních pár dní bylo takových oťukávacích, kdy jsme se poznávali s rodinou, pro kterou budeme pracovat, se zvířaty, které budeme potkávat a s pozemky, které k nám budou neodmyslitelně patřit celé léto. Byla jsem fakt v úžasu, fotky nejspíš budou. Sice ne všeho a hned, ale mám to v plánu (že bych se zase na to z vysoka..?)
Zkoušeli jsme si s původním párem každý svou každodenní práci a já si stále ještě teď říkám, jak je možné, že tady dostávám takové slušné peníze za to, co jsem doma musela vždycky dělat zdarma?
Pár dní na to byl den D. Původní pár odlétal a my jsme to tady plně měli přebrat. Odvezli jsme je na letiště do města Bristol, které věřím, že by mohlo být krásné, ovšem ne v sedm ráno, kdy je vše zavřené a kdy se člověk omylem dostane na parkoviště, kde nakonec bude muset za necelých 20 minut zaplatit 9 liber. "Nevadí, prostě jsme to zkusili, ale raději pojedeme domů, aby se nic dalšího nemohlo stát" říkala jsem. Jeli jsme domů, ale něco dalšího se samozřejmě stalo, jak jinak. V nejnevhodnější chvíli, kdy signál nebyl k nalezení a nemohli jsme využít data, jsem zjistila, že jedeme úplně jinam, než máme. Bylo to skoro jako z nějakého blbého filmu. Pršelo, byli jsme uprostřed malého městečka, kde nebylo kam zaparkovat, takže jsme nechali auto u někoho před barákem a modlili se, aby se autu něco nestalo. Mezi modlením jsme chodili v dešti po chodníku podél cesty, kde jelo v autech plno řidičů, kterým bylo očividně úplně jedno, že když najednou na kaluž, celé nás tím zestříkají. Nějak jsme došli na benzinku, kdy si přítel vzpomněl, že "asi nezamkl auto". Přítel utíkal zpátky k autu, já stála na dešti s nataženou rukou, ve které jsem stále držela mobil vzhůru k nebesům a pořád jsem věřila, že se najde signál a pojedou data. Nejely. Vešli jsme na benzinku, kde nám nakonec pomohl najít cestu domů nějaký Ind a jelo se. Cestou domů jsme se ještě stavili na nákup do Lidlu a stihli jsme vybít dva ze tří mobilů. Domů jsme dojeli s pár posledními procenty baterie na posledním živém mobilu, za bránou nás šťastně přivítala smečka sedmi psů a už zase bylo na tom světě krásně.
Měla jsem v plánu tady popsat nějaký náš typický pracovní/volný den, ale myslím, že už tak je to hrdinství, dojít až sem, takže to asi holt nechám na jindy. Každopádně bych chtěla poděkovat všem, co se prokousali až k tomuto nekonečnému konci.
Mějte se krásně, uvidíme se u dalšího článku!
Tak či tak bych tady ráda shrnula první tři týdny v Anglii.
Ještě ráno v den odletu jsem neměla úplně vše zabalené tak, jak bych si přála. Každou chvíli jsem přicházela na další a další věci, co bych si ještě snad mohla vzít s sebou. Když jsem s přítelem nasedla do auta k mamce, oddechla jsem si, že to nejhorší je za mnou - stresy, že něco nemám. A pokud bych stejně něco neměla, měla bych už smůlu. To jsem ovšem nevěděla, že mamka nerada jezdí na polská letiště z dobrých důvodů. "Vždycky nastanou nějaké komplikace", ale tak říkala jsem si, že tentokrát se nám všechny problémy vyhnou obloukem, rozhodně se nám nemá co stát. No jasně. Několik desítek minut na to jsme už bloudili malými polskými městy, kde byla jednou zácpa, jednou objížďka. Už jsem viděla, jak nám odlétá letadlo a píšu do Anglie, že se omlouvám, ale asi prostě nepřijedeme. Nakonec jsme všechno zvládli (ještě aby ne, vždyť maminky dokážou všechno!) a já s přítelem nastoupila do letadla, které s námi bez komplikací vzlétlo a přistálo, sice s menšími problémy, ale přistálo.
Zkoušeli jsme si s původním párem každý svou každodenní práci a já si stále ještě teď říkám, jak je možné, že tady dostávám takové slušné peníze za to, co jsem doma musela vždycky dělat zdarma?
Pár dní na to byl den D. Původní pár odlétal a my jsme to tady plně měli přebrat. Odvezli jsme je na letiště do města Bristol, které věřím, že by mohlo být krásné, ovšem ne v sedm ráno, kdy je vše zavřené a kdy se člověk omylem dostane na parkoviště, kde nakonec bude muset za necelých 20 minut zaplatit 9 liber. "Nevadí, prostě jsme to zkusili, ale raději pojedeme domů, aby se nic dalšího nemohlo stát" říkala jsem. Jeli jsme domů, ale něco dalšího se samozřejmě stalo, jak jinak. V nejnevhodnější chvíli, kdy signál nebyl k nalezení a nemohli jsme využít data, jsem zjistila, že jedeme úplně jinam, než máme. Bylo to skoro jako z nějakého blbého filmu. Pršelo, byli jsme uprostřed malého městečka, kde nebylo kam zaparkovat, takže jsme nechali auto u někoho před barákem a modlili se, aby se autu něco nestalo. Mezi modlením jsme chodili v dešti po chodníku podél cesty, kde jelo v autech plno řidičů, kterým bylo očividně úplně jedno, že když najednou na kaluž, celé nás tím zestříkají. Nějak jsme došli na benzinku, kdy si přítel vzpomněl, že "asi nezamkl auto". Přítel utíkal zpátky k autu, já stála na dešti s nataženou rukou, ve které jsem stále držela mobil vzhůru k nebesům a pořád jsem věřila, že se najde signál a pojedou data. Nejely. Vešli jsme na benzinku, kde nám nakonec pomohl najít cestu domů nějaký Ind a jelo se. Cestou domů jsme se ještě stavili na nákup do Lidlu a stihli jsme vybít dva ze tří mobilů. Domů jsme dojeli s pár posledními procenty baterie na posledním živém mobilu, za bránou nás šťastně přivítala smečka sedmi psů a už zase bylo na tom světě krásně.
Měla jsem v plánu tady popsat nějaký náš typický pracovní/volný den, ale myslím, že už tak je to hrdinství, dojít až sem, takže to asi holt nechám na jindy. Každopádně bych chtěla poděkovat všem, co se prokousali až k tomuto nekonečnému konci.
Mějte se krásně, uvidíme se u dalšího článku!
Komentáře
Okomentovat